Proč nenávidím spěch aneb chvála rituálu

Mám rád, když nemusím za volantem pospíchat. Bohužel se mi to stává zřídka, protože dnes je člověk pořád v jednom kole. Když se mi ale přece jen poštěstí urvat si čas čistě jen pro sebe, rád si před tím, než autem vystartuji, vychutnávám jeden rituál. 

Dávám si načas s oblékáním svých řidičských rukavic.

Znám plno lidi, kteří tuto činnost odbývají. Nasednou do auta, honem sáhnou do přihrádky nebo na sedadlo spolujezdce pro pohozené rukavice, bleskově si je nasadí a už startují. Případně při větším spěchu postup obrátí. Nejdříve vyrazí a rukavice si nasazují za jízdy nebo až na první červené na semaforu.

Jaká škoda! Já, když mám čas, vždy si dopřeji svůj rukavičkový rituál.

Nasednu do auta. Rozhlédnu se po interiéru a očima se ujistím, že je vše na svém místě. Nastartuji a chvíli dopřeji motoru, ať se prohřeje. Otočím knoflíkem audiosystému a nechám interiér prostoupit modrými tóny některého ze svých oblíbených bluesových kytaristů. Joe Bonamassa nezklama nikdy. Pak teprve otevřu přihrádku, kde uchovávám své rukavice. Neznám větší neúctu k dokonale řemeslnému dílu, jakým jsou mé kožené rukavice z kůže jihoamerických pekari, než kdybych je jako někdo nechal jen tak volně povalovat na sedadle mezi reklamními letáky, účty za benzín a obaly z fastfoodových řetězců.

Pokládám si rukavice na klín. Beru je do rukou a znovu obdivuji, s jakou mistrovskou bravurou jsou ušité. Kolik tisíc kilometrů jsem s nimi už najel, kolik států procestoval, kolik hodin v nich svíral volant. A pořád drží. Otáčím je v rukou a všímám si nových detailů. Příčné prošívání tenkým koženým páskem vytváří na palci vzor z celkem 25 čtverců, vida, kdo by si to pomyslel. Joe mezitím vybrnkává další ze svých nezapomenutelných kytarových sólíček a já si k rukavicím čichám. Ano, nestydím se za to. Miluju vůni té nejjemnější usně a pátrám, zda na nich zachytím i jemný odér po parfému své přítelkyně. Je tam, ale možná ho tam jen toužím cítit.

Začínám si rukavice navlékat. Zásadně začínám levou rukou. U kabátu neřeším, kterou ruku strčím do rukávu jako první. I nohavice nebo střevíce nazouvám tak, jak mi přijdou pod ruku. Ale u rukavic se jedná o rituál a tam je třeba dodržovat nepsaný, ale léty zavedený a naučený postup. Natáhnu prsty levé ruky. Všechny tak, aby se vzájemně dotýkaly. Opatrně je společně vsouvám do rukavice. Tam prsty roztahuji tak, aby si každý našel ten správný tunýlek, kam patří. Prsty jsou už na svém místě a já pravou rukou zatáhnu nejdřív za okraj v dlani a pak na hřbetu ruky tak, aby se rukavice na mé prsty dokonale natáhla. Zacvaknu nýtek s vyraženou literou E. Levá ruka je tímto hotová. 

Uchopím s ní druhou rukavici a opakuji totéž s pravou rukou. Vsunout, roztáhnout, natáhnout, nýtek. 

A teď přichází moment, na který se těším při svém rituálu nejvíc. Pomalu zatínám obě ruce vší silou v pěst. Přiznávám, i já míval dříve rukavice, které touhle zkouškou neprošly. Buď při ní popraskaly stehy nebo naopak byly stehy pevné a natrhla se kůže nebo bylo obojí pevné natolik, že jsem prsty v pěst ani pořádně nedokázal dát.

Teď si ale užívám důkaz toho, že mé rukavice jsou doslova jako má druhá kůže, která je jen další vrstvou na té mé skutečné. Pomalu povoluji sevřené pěsti a začínám si jednotlivé prsty protahovat jako natěšený virtuos nad klaviaturou při zahajovacím koncertu Pražského jara. 

S potěšením se ujišťuji, že i tentokrát mé rukavice sedí. Dokonale. Jako vždy. Můj rukavicový rituál končí. A protože nespěchám, mám čas na svůj další rituál. 

Zesílím vystoupení bluesového mága téměř na maximum. Levačkou uchopím volant. Pravou zařadím. Šlápnu na plyn a vyrážím na svou oblíbenou trasu plnou ostrých zatáček, strmých stoupání i příkrých sešupů. Dnes se mi bude opět setsakra hodit pevný úchop volantu i řadicí páky v dokonale padnoucích rukavicích, ušitých podle modelu, ve kterých řídil samotný pětinásobný mistr světa formule 1 Juan Manuel Fangio. 

Vím, že svým řidičským umem jsem mu na míle vzdálen, ale alespoň tohle jediné máme s legendárním El Maestrem společné.